Člověk, který se obrací na terapeuta či psychoanalytika, hledá, jak se zbavit něčeho, co ho trýzní, vyvolává úzkost, působí problémy ve vztazích a na cestě životem.
V analýze však nejde tolik o odstranění těch či oněch symptomů, jako o otázku, odkud pochází. Proč máme symptomy, co a jak se jimi opakuje? Co skrývají, jakým způsobem transformují naši vnitřní pravdu ? Co je to neznámé, cizí, z vědomí vyloučené, zavržené, co však naléhá a neustále se vrací jako « náhradní řešení », nefunkční spojení , substituce utrpení na scéně symptomu?
Analýza je místem řeči, procházením fantasmaty a zrcadly v příbězích, v nichž se člověk jako subjekt setkává se svým obrazem Já i svými skrytými nevědomými obsahy.
Posláním analytika je umět naslouchat jeho promluvě a číst v jeho řeči, „umět číst jinak“.
Cílem je uvolnit otázky z uvěznění v moci symptomu a jeho libidinózní fixaci, tak, aby se v řeči, jíž se subjekt v analýze vypráví, přepisuje a tvoří, nalezl jako v pravdě o sobě, o své touze; v nových horizontech svého „devenir“.